ANDREA SVITÁKOVÁ
Kov se rodí ve velkých hloubkách, stejně jako krása. Tam, v temnotě a v hlubinách, coby ještě neoddělené, nepojmenované a tak nejasné, že se může stát čímkoli, všechno začíná. I stříbro je tam ještě černé, nevyjevené.
Tam tápu, zkoumám, ochutnávám špičkami prstů a přesně poznám, kdy jsem narazila na zdroj, počátek, na kovovou žílu, která mě vyvede na povrch a dá mým prstům řeč, kterou vyjádřím…krásu. Tvar, kterým ji přivedu na světlo a probudím.
Věřím, že inspirace, kreativita a vůbec schopnost tvořit je darem a odměnou za to, čím jsme prošli, co jsme prožili. Že bolesti a ztráty, které jsme museli oplakat a přijmout, ale i krása, se kterou jsme se při svém putování setkali, jsou naší vstupenkou do těch zákoutí našich já, která by nám jinak zůstala nepřístupná a každý, kdo v nich někdy přebýval a zvládl se jimi nenechat pohltit, ví, že lze vyjít ven čistší, hlubší a schopnější dát své tvorbě takový obsah, že by se to na počátku zdálo nebýt možným. Vím, o čem mluvím. Pobývala jsem na těch místech a vyšla z nich ven, jistější a mocnější.
Stejně jako jsem přetavila samu sebe, tavím kov, a ze všech sil vytvářím krásu, prostě proto, že to je to, co já, vy i svět potřebujeme. Krásu, která k nám promlouvá a nezavírá oči před tím, z čeho vzešla.
Mé šperky mají jednotný rukopis, přesahují formu a vždy obsahují nějaký prvek asymetrie. V některých převládá chaos, který ráda vnáším do řádu, v jiných zase řád, kterým usměrňuji přílišný chaos. Opisují linky vnitřního prostoru, ze kterého do tvorby vstupuji. Ve dnech, kdy vím, že to stojí za to, jdu do dílny. Tavím, ohýbám, odděluji a spojuji…někdy promyšleně, cíleně, jindy intuitivně, vedena tím, co mne přesahuje. Znovu tavím, ohýbám, odděluji a spojuji. Vzniká šperk.
Matně probleskuje, mihotá se jako bludička na konci ale zároveň i na začátku cesty. V jeho svitu je vždycky něco ze mě, z toho, co jsem ušla a kde jsem. Ale také už je v něm i ta či ten, kdo jej budou nosit, jejich příběh, jejich cesta. Vše je zase neoddělené a může znovu začít.
